pátek 30. září 2011

Lavička neřesti (The bench of vices)

Když jsme poprvé projížděli kolem centrály Sazky, periférním viděním jsem zahlédla před hlavním vchodem sochu. Něco mě na ní upoutalo a tak jsem se při další cestě na ni zaměřila. Muž na lavičce a před ním klečící dívka. Vypadá to jako „blowjob“, pomyslela jsem si. Ale ne, přeci nedá někdo před Sazku takovou sochu. Mám představu z dětství, že Sazka je úzce spjatá se světem sportu, kdy se sází na výsledky zápasů, a tak jsem podvědomě očekávala, že před budovou bude socha se sportem nějak související. Asi něco jako basketbalista před basketbalovou halou v parku Folimanka, kam jsme jako děti chodili.


Při další cestě jsem na to upozornila manžela a ten potvrdil, že to opravdu vypadá jako „blowjob“. A tak už byl jen krok k tomu, že při nejbližší vhodné příležitosti tam zastavíme, sochu obhlédneme a vše zdokumentujeme. A tak se v sobotu stalo. Jen co jsem vyskočila z auta a udělala pár snímků, vyběhl vrátný s tím, ať okamžitě odjedeme, že před budovou se nesmí parkovat.


Jasně hned odjedeme, jen nás zaujala tahle socha. A nevíte prosím, kdo je autor. Zjihl a hrdě ukazoval na zlatou destičku na budově s vyrytým názvem díla a jménem autora. „Lavička neřesti“, no tak to můj původní názor, co socha představuje, nebyl tak úplně mimo. I když při bližším ohledání stále nabízí prostor pro vlastní představivost...


Autorkou je Lea Vivot. Původem z Československa, dnes v Kanadě žijící sochařka. Většina jejich soch je umístěna v Kanadě a žádná není tak odvážná jako ta před Sazkou!

pondělí 5. září 2011

Kde jsme asi tenkrát seděli

Nedělní odpoledne jsem strávila jako divák fotbalového turnaje na stadionu Strahov. Stadion ve mně nevyvolává vzpomínky na spartakiádu a to z jednoho prostého důvodu - nikdy jsem se spartakiády neúčastnila. Jediná šance byla v roce 1985, ale škola, kterou jsem v té době navštěvovala, se do nácviku nezapojila. Pamatuji si, že kamarádka, která chodila do jiné školy, měla doma modrobílou polystyrenovou kostku zabalenou v igelitu - rekvizitu pro nácvik prvňáků. Ale to, zda se ona nakonec proběhla po stadionu, už si nepamatuji.
Já mám stadion Strahov spojený s daleko příjemnějšími davovými akcemi a to rockovými koncerty. V roce 1994 jsem poprvé slyšela na Strahově Pink Floyd. Neviděla, protože cena lístků byla tenkrát nad moje gymnaziální finanční možnosti. Takže jsme stáli v davu před jednou z mnoha vstupních bran. V roce 1995 jsem poprvé viděla a slyšela Rolling Stones spolu s tátou a bráchou, kterému tenkrát bylo 11 let.
A včera jsem tam stála znovu po 16 letech a snažila si tipnout, kde jsme asi tenkrát seděli. Strahovský stadion je největší stadion na světě. Původně dřevěný stadion byl postaven v roce 1926 pro účely Všesokolského sletu. V průběhu 30. let byl modernizován. V letech 1947, 1948 a 1975 docházelo k další modernizaci stadionu, který tak získal současnou podobu. Stadion má rozlohu 62 876 m² (310,5 x 202,5 m) s celkovou kapacitou více než 250 000. 

V roce 1985 se konala poslední spartakiáda. V roce 1994 se na stadionu konal Všesokolský slet a stadion se tak naposledy vrátil k původnímu účelu. 90. léta byla ve znamení koncertů s návštěvností překračující někdy i 100 000. 

Ale co dál?! Stadion chátrá, ochozy jsou zavřené. AC Sparta stadion částečně zrekonstruovala a vybudovala na ploše tréninkové centrum s několika fotbalovými hřišti. Otázkou zůstává, k jakým účelům bude stadion sloužit dál...
A ještě na jednu věc jsem si na Strahově vzpomněla. Na místě stadionu stával lom, kde byl v románu Franze Kafky Proces, popraven K.

čtvrtek 1. září 2011

Něco typického pro NYC

Lidé se dělí na ty, kteří New York City milují a na ostatní. Něco podobného jako vztah k Woody Allenovi. Nicméně neznamená, že ten, kdo nemá rád Woody Allena, nemiluje New York a naopak.

New York jsem poprvé  navštívila před 3 lety a byla to láska na první pohled. Kdyby mě cestovatelská touha nenutila navštívit i jiná místa a města, trávila bych v New York každou dovolenou.




Jedna z věcí, která se mi v New Yorku hned od první navštěvy líbila, byly vodojemy.  Jsou to dřevěné nádrže umístěné na střechách. V 19. století musela mít každá budova vyšší než 6 pater nainstalovanou dřevěnou nádrž na vodu, aby se tak zabránilo potřebě příliš vysokého tlaku ve vyšších patrech budovy.




Nádrž pojme 25 000 až 50 000 litrů vody. Voda v horní části nádrže se využívá pro každodenní potřebu jako pitná voda a voda v dolní části nádrže se uchovává pro případ požáru. Pokud klesne hladina vody v nádrži pod určitou úroveň, je doplněna vodou ze sklepa. 

Staví se nové nádrže nebo se nahrazují původní a přesto většina z nich vypadá jako z 19. století. Vysvětlení je prosté. Vyrábí se ze dřeva, které se nenatírá či jinak chemicky neupravuje, aby nedošlo ke kontaminaci pitné vody. 

Vyrábějí se i ocelové nádrže, ale jsou dražší, náročnější na údržbu a trvá déle je postavit.