Sushi Vanoce

Pokracujeme s Kocourem v tradici asijskych stedrovecernich veceri/obedu. Pred nekolika lety v NYC to byl obed ve vietnamske restauraci v Chinatown. Letosni Vanoce travime ve Velkych Perejich a tak nabidka neni tak siroka a navic pokud uz nejaky podnik byl 24. prosince otevreny, tak maximalne do 19. A my si chteli vyjit a ne jit na veceri, jak na pionyrskem tabore v 18.

Nakonec jsme nasli prijemny Tokyo Grill a navzdory predpovedim, ze budeme v restauraci sami se ukazalo, ze minimalne 14 dalsim lidem se nechtelo varit, sedet doma, meli chut na sushi nebo jen proste Vanoce neslavi.

Objednali jsme si sushi pro dva a byla to lahoda. Od vcerejska mam rada krome Maki i Nigiri.

Maki tunak a avokado; Nigiri cerveny tunak, bily tunak, prazma (red snapper), surf clam, losos, yellowtail; Uni jezovka (sea urchin); Tobiko cerveny kaviar z letajicich ryb (smelt roe)

Jako dezert jsme meli na vyber zmrzlinu zeleny caj, cervene fazole, vanilka, mango. Zeleny caj je nase oblibena prichut a protoze radi exprimentujeme sli jsme do cervenych fazoli. Prekvapive to chutnalo jako melounova zmrzlina.

Say yes to the dress

Sorry, ze je to dnes bez hacku a carku, ale Mac to v USA neumi... 

Jedna z mych dalsich guilty pleasures je sledovani americkych reality show. Vcerejsi odpoledne jsem stravila u telky a sledovala nekolik dilu reality show Say yes to the dress. Devcata a vdavek chtive zeny si v primem prenosu vybiraji svatebni saty za pomoci profesionalnich konzultantu v salonu Kleinfeld v NYC. To je ten salon, ktery kazdy rok porada obrovsky vyprodej svatebnich satu a tato udalost se obcas dostane i do televiznich zprav Novy.

Neni to jako v Cechach, kdy si nevesta do svatebniho salonu vezme kamaradku nebo maminku. V USA je to velka udalost, ktere se ucastni cela rada pribuznych soucasnych i budoucich zejmena zenskeho pohlavi jako matka, budouci tchyne, druzicky, sestry a tety.

Musim rict, ze z nekterych profesionalnich konzultantu na me sel strach a pripominaly mi chemikarku z gymplu. 

Pani v cernem rolaku stojici nalevo...

Chudak holky! Navleknou na ne saty, ktere nahodne vybraly z tuny (konkretne 1 700) satu v igelitovych pytlich na raminkach ve skladu a devce pak predstupuje pred sve pribuzne jak na dobytcim trhu. Pribuzni, jen co nevesta prichazi, zurive vrti hlavami a delaji nesouhlasne obliceje.

Bez ohledu na vysku a tloustku vedou saty bez raminek, coz u plnostihlych nevest muze byt lehce problematicke, ale ani profesionalni konzultanti se to nevestam nesnazi vymluvit. 

A proc taky? Je to business. Nevesta ma, co chtela a salon skasne 5 000 dolaru (necelych 100 000 Kc) jen to fikne. Jedna slecna dokonce propadla kouzlu satu za 11 800 dolaru a tak moc je chtela, i kdyz na ne nemela, az ji dali slevu a saty nakonec poridila za 10 000 dolaru. 

Nekupte to za 200 000 Kc

Nejzabavnejsi cast vsak prisla, kdyz po te, co si devce vyzkouselo nekolik satu, se profesionalni konzultantka zeptala "A jsou tohle saty tvych snu?" A vystresovana nevesta nemela koule na to, rict ze ne a tak jen vydechla "Ano."

Kam půjdeme?

Občas se mi nechce vařit nebo je příležitost vyrazit si na oběd či večeři. Nebo jen tak dát si kávičku či drink. Nevím, jestli to máte taky. Těšení na jídlo v restauraci, vystřídá dumání, kam vlastně vyrazit nebo který dobrý podnik je v okolí, kde se právě nacházíme. A tak jsem se rozhodla položit základy databáze restaurací, barů a kaváren, které máme vyzkoušené a kam stojí za to se vracet.

Praha 3 - okolí Jiřího z Poděbrad


Olympos
Moje nejoblíbenější řecká restaurace. Možná tak trochu i z nostalgie, měla jsem tu kdysi dávno promoční oběd. Vždy si objednáváme spoustu předkrmů, takže na hlavní už není místo. Pro inspiraci Humus, lilkový salát, řecký salát, papriky plněné fetou, Keftedakia masové kuličky, Chaloumi na roštu, Taramas a samozřejmě tzatziki a pita. K pití doporučuji červenou Rotondu a mám nespočetněkrát vyzkoušeno, že i přes větší požité množství nebolí ráno hlava. A taky kávička z džezvy - ideálně polosladká.
Rezervace nutná!

U Mariánského obrazu
Máte chuť na steak nebo jen na tankovou Plzničku nebo Vám přijeli kamarádi a chtějí ochutnat českou kuchyni. Tak jedině U Mariánského obrazu. Pozor porce jsou dost velké.

Pind
Před rokem se poblíž Vinohradské vodárny objevil tenhle indický skvost. Výborné jídlo za velmi slušnou cenu, milá obsluha, která ráda poradí a doporučí.
Doporučuji rezervaci!

Mozaika
Ideální místo pro romantickou večeři nebo pokud hledáte něco luxusnějšího. Těžko se mi hodnotí ostatní jídla, protože ujíždím na Mozaika burgeru, servírují ho buď s hranolkami nebo salátem. A ještě jedna věc je v Mozaice úžasná. Jako jeden z mála podniků nabízí kromě obligátních nealko (cola, fanta, sprite) také domácí limonády - malinovou, citrónovou, zázvorovou. Mozaika je nekuřácká!

Sudička
V prvé řadě rezervace velmi nutná! Ale obsluha mě překvapila, když slíbili, že zavolají zpět během 15 minut, pokud pro nás najdou stůl, a opravdu se tak stalo. Miluji jejich Arabský vegoš (kuskus s lilkem a sýrem) a vzhledem k velikosti porce si zbytek nosím domů. Nabizejí také fondue a raclette.

Mamacoffee
Jedna z Mamacoffee kaváren byla nedávno otevřená na Jiřáku. Škoda, že až potom, co jsme se odstěhovali. Vždycky se tam těším, když jdu ráno na trh. Další Mamacoffee kavárnu jsem objevila v Krásovce.

Pho Vietnam
Vietnamské bistro na stojáka nabízí tradiční vietnamskou polévku Pho. Nemohu hodnotit, protože Pho nemám moc ráda, ale recenze a počet návštěvníků napovídá, že to bude dobré.

Manni
Pákistánská kuchyně na Seifertově. Už dlouho jsme tam nebyli, ale vždy jsme byli spokojení.

Kapybara
Milej bárek v Krásovce, ale strašně malinkej.

Cukrářství Viktoria
A pokud se Vám nechce péct a hledáte dobré dorty, dezerty a cukroví, tak doporučuji Viktorii ve Vlkovce. Není to obchod, ale výrobna. Mají Harlekýn a na svatbu nám upekli výborný dort přesně na přání.


Pokud jsem na něco zapomněla nebo máte další tip, tak sem s ním.

Jak zazdít firemní večírek

My už máme firemní vánoční večírek zdárně za sebou. A musím říct, že ne vždycky se zadaří. 

Důvody proč na takový firemní vánoční večírek vůbec jít:

- dobré jídlo - po několika zkušenostech jen jídlo

- alkohol zadarmo - ale samozřejmě vždy piji s Mírou, i když ten ne vždy dorazí

- pohovořit s kolegy a potkat i ty, které jsem vzhledem k velikosti firmy či případné několika měsíční absenci dlouho neviděla

- obléknout si šaty a zmalovat se jako plakát

- po x měsících příležitost vyrazit s Kocourem večer ven.

Naštěstí má pozice ve firmě není natolik důležitá, že by případná absence byla hodnocena jako polticky nevhodná, tudíž se mohu svobodně rozhodnout, zda jít či ne.

A jak to nakonec dopadlo?

Místem konání byl letos zvolen trendy klub v Holešovické tržnici, která je mimochodem dobré místo k natočení nějakého hororu. Na rozdíl od jiných kolegů jsme měli celkem štěstí a nemuseli jsme 25 minut čekat na dešti, abychom mohli vstoupit. Kabáty, bundy a svetry jsme odložili v šatně. Překvapilo mě s jakou pečlivostí slečna uvazovala šály a navlékala svetry na ramínko. 

Jak oceníme později u vchodu jsme dostali welcome drink (alkoholický něco jako Tequila Sunrise a nealkoholický jen Sunrise). Klub je vyhlášený svou asijskou kuchyní a tak se mi sbíhali sliny už několik týdnů dopředu. Improvizované stany nejmenované cateringové firmy před klubem jsem ignorovala. A to byla chyba. 

Nebyly žádné asijské pochoutky, ony totiž nebyly žádné pochoutky. Bylo to nejhorší jídlo jaké jsem kdy na večírku jedla. Jasně všichni šetříme a rozpočet na osobu není tak štědrý jako býval, ale i s málem se dá vystrojit hostina. Navíc umístit stoly s jídlem tam, kde je absolutní tma a nezajistit žádné osvětlení mi přijde jako celkem černý humor. Naštěstí zachraňoval kolega s baterkou případně displej mobilu. Jinak to bylo ve stylu něco si naber a až na světle možná zjistíš, co jíš.

Takže co byly ty chuťovky?

Předkrmy: 

salát z baby mozzarelly, cherry rajčátek a špenátu

tuňákový salát  se zelenými fazolkami

nakládané sledě v majonéze

další naložená rybka tentokrát v tomatové omáčce

roastbeef

šunka

čekankový salát

humus, který ovšem vydávali podle cedulky u jídla za baba ganuž - jasně protože cizrna a lilek jsou více méně zaměnitelné suroviny (pro nezasvěcené: humus je pasta z cizrny a baba ganuž je pyré z pečeného lilku)

Hlavní jídlo:

žralok ve smetanové omáčce s tagliatellemi (ale chutnalo to jako tofu)

mini kuřecí řízečky

vepřové na houbách s bram kaší

jakési nudle neidentifikovatelného tvaru a barvy - vypadalo to jak vytažené z močálu

Vrcholem byly dezerty:

výběr evropských sýrů - musím zapátrat jaké jiné než evropské sýry by to asi tak mohly být

štrůdl

mini brownies s vlašskými ořechy, které však podle oka moc čokolády neviděli

ovoce skládající se hlavně z toho bílého melouna, který v našem podnebném pásu nemá žádnou chuť

Nabízené dezerty nemohly uspokojit můj mlsný jazyk a tak jsem si myslela, že taková virgin pina colada by to mohla slušně nahradit. Po té, co jsme obešli několik barů v rámci klubu a zjistili, že u všech je fronta i na vodu asi tak  minimálněna půl hodiny, jsme se rozhodli, že to balíme a vyrazili jsme na drink jinam. 

S kolegy jsem si taky moc nepokecala vzhledem k hlasitosti hudby a v krku mě z toho přervávání bolelo ještě ráno. 

Co říct závěrem? Z výše uvedených důvodů jsem uspokojivě naplnila poslední dva jmenované a stálo to za to.

Lavička neřesti už není

Horká novinka!

Pokud jste se nebyli na Lavičku neřesti, o které jsem psala v září, podívat, tak máte smůlu. Nezmizela v rámci přípravy na zimu ani na popud pohoršených občanů, ale nové vedení Sazky celkem rozumně usoudilo, že firma potřebuje něco více než investice do umění (v případě výše zmiňovaného díla se mluví o pořizovací ceně v hodnotě 3 miliony Kč).

Lavička neřesti bude údajně na prodej. Tak schválně, kde se objeví?!

Dýně útočí

Dýně jsou všude, kam se podívám. V každém stánku se zeleninou na farmářském trhu se dá koupit minimálně Hokkaido. O vietnamských ovozelech ani nemluvím, tam se dala dýně pořídit dávno předtím, než nás zasáhlo letošní dýňové šílenství.
Je to trochu jako kdysi s cuketama, kdy se zahradnice předháněly, která vypěstuje větší bago a rvaly to do vsšch možných receptů. Ostatně co taky s cuketou, když nemá žádnou chuť. Mám však pocit, že dýně je oproti cuketě tak trochu za dámičku a navíc se nemusí jen jíst.
I já jsem loni vařila dýňovou polévku a letos se pustila i do sladkých variací a hodlám v tom i nadále pokračovat. (Můžu se i pochlubit na mém dalším blogu.)

A aby toho nebylo málo, zúčastnila jsem se vyřezávání dýní. Naverbovala jsem do toho Kocoura, který měl přinést zkušenosti nasbírané za oceánem. Ale ukázalo se, že tzv. pumpkin carving se účastnil jen jednou.
Přípravu jsem nepodcenila a už několik dní předem jsem s pomocí strýce Googla vymýšlela motivy, které vyřežu. Pouštět se hned napoprvé do jesuse nebo harry pottera mi připadalo celkem troufalé. Jistě to vyžaduje notnou dávku trpělivosti, kterou zrovna neoplývám. Motiv kočky mi přišel dost cool, ale jsi začátečník, opakovala jsem si.
Nakonec se mi podařily 4 více méně standardní dýňové obličeje. Příští rok zkusím tu kočku a za pár let, kdo ví...

V Karlíně

Když se řekne Karlín, vybavím si několik návštěv těsnopisného ústavu na Karlínském náměstí. V prváku na gymplu jsem se tam totiž přihlásila na kurs psaní na stroji. Vůbec netuším, co mě k tomuto rozhodnutí vedlo, nicméně ani s odstupem času to nemohu hodnotit jako mladickou nerozvážnost, ale spíš jako momentální pomatení smyslů. Už si nepamatuji, kolik lekcí jsem absolvovala, ale jediné, co zvládnu napsat všema deseti je sklad kajaků. Termín v běžném životě používaný asi jako logaritmické rovnice.

V roce 2002 se Českou republikou prohnala velká voda a právě Karlín byla v Praze jedna z nejvíce postižených čtvrtí. Hladina Vltavy dosahovala dost nepředstavitelné výše, jak dokládají tabulky na některých domech.

Každopádně po sobotní procházce mohu jen říci, že velká voda Karlínu určitě pomohla. Původní domy jsou již většinou opravené a co víc na Rohanském nábřeží se staví nová část města. Většinou se jedná o kancelářské budovy, ale stavi se i byty a hotel. 

Ve srovnání s řadou nově vzniklých kancelářských budov na okraji města mě ty karlínské nadchly. Mají nápad, vypadají moderně a upřímně by mi vůbec nevadilo pracovat v Amazon Court. 

Karlín nejsou jen novotou skvící se fasády obytných domů a slunce odrážející se ve skleněných modernách. Bývala to hlavně tovární čtvrť. Dnes se tovární prostory mění na galerie nebo přestavují na lofty. 

Ale stále je možné najít i temná zákoutí...

Součástá našeho průzkumu byly i restaurace a kavárny. A tak doporučuji Mlsnou kavku. je to vegetariánská restaurace, ale i mě milovníka řízků a steaků mile potěšila. Co se týká kaváren tak Můj šálek kávy je výborný podnik s naprosto úžasnou v Čechách ne vždy milou a ochotnou obsluhou.  Pošírované vejce Dijon nemělo chybu.

Hra stínů

Asi mi nikdo neuvěří,že jsem se líbala s medvědem,

tuleněm

a Ilusha dostal sladkou pusu od obřího papouška.

Guilty pleasure

Dneska jsem se dozvěděla, že já a můj bratr nejsme jediní „diváci“ primáckeho pořadu Prostřeno. Když říkám diváci, tak je to s největší možnou dávkou ironie. Je neuvěřitelné sledovat, co jsou lidé schopni  uvařit a veřejně prezentovat. Vždy je mi jen líto, že nemám ani špetku jejich sebevědomí.

Pepišmalipud

Za jedno z hlavních zvěrstev považuji pečení nejrůznějších řezů. Je to pravděpodobně nejrozšířenější druh moučníku, který se peče v českých kuchyních.  A korunu tomu nasazují naprosto úchylné jinotajné názvy. Ostatně nešvar také mnoha jídelních lístků v českých hospodách.  

Braillovo tajemství

Tento týden mě naprosto dostal „Pepišmalipud“. Upřímně by mě nikdy nenapadlo, že se pod tímto názvem skrývá pečený piškot s malinovým pudinkem. A napadlo by někoho, že pod názvem Braillovo tajemství se skrývají kiwi řezy?!  

Růžový zázrak

Když si pročítám recepty, tak je to na jedno kopyto. Hlavně nesmí chybět zakysaná smetana a pudink.  Někdo se aspoň nesnaží vymýšlet název a rovnou přizná barvu. Za to jiní mají s barvami trochu problém. Marně se ptám proč se něco na první pohled žlutého jmenuje růžový zázrak.

Macecha řezy

A všechny tyhle kulinářské poklady se zjevně dědí po generace. Proč by se to jinak jmenovalo Macecha řezy? Horší a trapnější by mohly být už jen tchýniny.

Romčin úžasný koláč

Další věc, která mi naprosto uniká, je to, proč lidé do názvu přidávají přídavná jména, která mají předjímat strávnikovy chutě. Romčin úžasný koláč je asi úžasný pro Romču, ale pochybuji, že pro někoho dalšího, zvlášť když na krém padnou dvě pomazánková másla. 

Eskymácké řezy

A eskymýcké řezy se to jemnuje proč? Protože do toho šoupneme dva balíčky kokosového pudinku? Ani jsem nevěděla, že i taková příchuť je k mání.

Z názvu piškotová mňaminka mám husí kůži. A navíc je to posypané grankem... Nebo co třeba Čoko-tvaro-meruňková mlska.

Piškotová mňaminka

Čoko-tvaro-meruňková mlska

Když tak na ty výtvory koukám, nejen že se mi nesbíhají sliny, ale nejsem ani schopná říct, co je co. 

Jo a rozepisovat se o řezech Míša považuji za kanibalismus...

Lavička neřesti (The bench of vices)

Když jsme poprvé projížděli kolem centrály Sazky, periférním viděním jsem zahlédla před hlavním vchodem sochu. Něco mě na ní upoutalo a tak jsem se při další cestě na ni zaměřila. Muž na lavičce a před ním klečící dívka. Vypadá to jako „blowjob“, pomyslela jsem si. Ale ne, přeci nedá někdo před Sazku takovou sochu. Mám představu z dětství, že Sazka je úzce spjatá se světem sportu, kdy se sází na výsledky zápasů, a tak jsem podvědomě očekávala, že před budovou bude socha se sportem nějak související. Asi něco jako basketbalista před basketbalovou halou v parku Folimanka, kam jsme jako děti chodili.

Při další cestě jsem na to upozornila manžela a ten potvrdil, že to opravdu vypadá jako „blowjob“. A tak už byl jen krok k tomu, že při nejbližší vhodné příležitosti tam zastavíme, sochu obhlédneme a vše zdokumentujeme. A tak se v sobotu stalo. Jen co jsem vyskočila z auta a udělala pár snímků, vyběhl vrátný s tím, ať okamžitě odjedeme, že před budovou se nesmí parkovat.

Jasně hned odjedeme, jen nás zaujala tahle socha. A nevíte prosím, kdo je autor. Zjihl a hrdě ukazoval na zlatou destičku na budově s vyrytým názvem díla a jménem autora. „Lavička neřesti“, no tak to můj původní názor, co socha představuje, nebyl tak úplně mimo. I když při bližším ohledání stále nabízí prostor pro vlastní představivost...

Autorkou je Lea Vivot. Původem z Československa, dnes v Kanadě žijící sochařka. Většina jejich soch je umístěna v Kanadě a žádná není tak odvážná jako ta před Sazkou!

Kde jsme asi tenkrát seděli

Nedělní odpoledne jsem strávila jako divák fotbalového turnaje na stadionu Strahov. Stadion ve mně nevyvolává vzpomínky na spartakiádu a to z jednoho prostého důvodu - nikdy jsem se spartakiády neúčastnila. Jediná šance byla v roce 1985, ale škola, kterou jsem v té době navštěvovala, se do nácviku nezapojila. Pamatuji si, že kamarádka, která chodila do jiné školy, měla doma modrobílou polystyrenovou kostku zabalenou v igelitu - rekvizitu pro nácvik prvňáků. Ale to, zda se ona nakonec proběhla po stadionu, už si nepamatuji.

Já mám stadion Strahov spojený s daleko příjemnějšími davovými akcemi a to rockovými koncerty. V roce 1994 jsem poprvé slyšela na Strahově Pink Floyd. Neviděla, protože cena lístků byla tenkrát nad moje gymnaziální finanční možnosti. Takže jsme stáli v davu před jednou z mnoha vstupních bran. V roce 1995 jsem poprvé viděla a slyšela Rolling Stones spolu s tátou a bráchou, kterému tenkrát bylo 11 let.

A včera jsem tam stála znovu po 16 letech a snažila si tipnout, kde jsme asi tenkrát seděli. Strahovský stadion je největší stadion na světě. Původně dřevěný stadion byl postaven v roce 1926 pro účely Všesokolského sletu. V průběhu 30. let byl modernizován. V letech 1947, 1948 a 1975 docházelo k další modernizaci stadionu, který tak získal současnou podobu. Stadion má rozlohu 62 876 m² (310,5 x 202,5 m) s celkovou kapacitou více než 250 000. 

V roce 1985 se konala poslední spartakiáda. V roce 1994 se na stadionu konal Všesokolský slet a stadion se tak naposledy vrátil k původnímu účelu. 90. léta byla ve znamení koncertů s návštěvností překračující někdy i 100 000. 

Ale co dál?! Stadion chátrá, ochozy jsou zavřené. AC Sparta stadion částečně zrekonstruovala a vybudovala na ploše tréninkové centrum s několika fotbalovými hřišti. Otázkou zůstává, k jakým účelům bude stadion sloužit dál...

A ještě na jednu věc jsem si na Strahově vzpomněla. Na místě stadionu stával lom, kde byl v románu Franze Kafky Proces, popraven K.

Něco typického pro NYC

Lidé se dělí na ty, kteří New York City milují a na ostatní. Něco podobného jako vztah k Woody Allenovi. Nicméně neznamená, že ten, kdo nemá rád Woody Allena, nemiluje New York a naopak.

New York jsem poprvé  navštívila před 3 lety a byla to láska na první pohled. Kdyby mě cestovatelská touha nenutila navštívit i jiná místa a města, trávila bych v New York každou dovolenou.

Jedna z věcí, která se mi v New Yorku hned od první navštěvy líbila, byly vodojemy.  Jsou to dřevěné nádrže umístěné na střechách. V 19. století musela mít každá budova vyšší než 6 pater nainstalovanou dřevěnou nádrž na vodu, aby se tak zabránilo potřebě příliš vysokého tlaku ve vyšších patrech budovy.

Nádrž pojme 25 000 až 50 000 litrů vody. Voda v horní části nádrže se využívá pro každodenní potřebu jako pitná voda a voda v dolní části nádrže se uchovává pro případ požáru. Pokud klesne hladina vody v nádrži pod určitou úroveň, je doplněna vodou ze sklepa. 

Staví se nové nádrže nebo se nahrazují původní a přesto většina z nich vypadá jako z 19. století. Vysvětlení je prosté. Vyrábí se ze dřeva, které se nenatírá či jinak chemicky neupravuje, aby nedošlo ke kontaminaci pitné vody. 

Vyrábějí se i ocelové nádrže, ale jsou dražší, náročnější na údržbu a trvá déle je postavit.