Kam půjdeme?

Občas se mi nechce vařit nebo je příležitost vyrazit si na oběd či večeři. Nebo jen tak dát si kávičku či drink. Nevím, jestli to máte taky. Těšení na jídlo v restauraci, vystřídá dumání, kam vlastně vyrazit nebo který dobrý podnik je v okolí, kde se právě nacházíme. A tak jsem se rozhodla položit základy databáze restaurací, barů a kaváren, které máme vyzkoušené a kam stojí za to se vracet.

Praha 3 - okolí Jiřího z Poděbrad


Olympos
Moje nejoblíbenější řecká restaurace. Možná tak trochu i z nostalgie, měla jsem tu kdysi dávno promoční oběd. Vždy si objednáváme spoustu předkrmů, takže na hlavní už není místo. Pro inspiraci Humus, lilkový salát, řecký salát, papriky plněné fetou, Keftedakia masové kuličky, Chaloumi na roštu, Taramas a samozřejmě tzatziki a pita. K pití doporučuji červenou Rotondu a mám nespočetněkrát vyzkoušeno, že i přes větší požité množství nebolí ráno hlava. A taky kávička z džezvy - ideálně polosladká.
Rezervace nutná!

U Mariánského obrazu
Máte chuť na steak nebo jen na tankovou Plzničku nebo Vám přijeli kamarádi a chtějí ochutnat českou kuchyni. Tak jedině U Mariánského obrazu. Pozor porce jsou dost velké.

Pind
Před rokem se poblíž Vinohradské vodárny objevil tenhle indický skvost. Výborné jídlo za velmi slušnou cenu, milá obsluha, která ráda poradí a doporučí.
Doporučuji rezervaci!

Mozaika
Ideální místo pro romantickou večeři nebo pokud hledáte něco luxusnějšího. Těžko se mi hodnotí ostatní jídla, protože ujíždím na Mozaika burgeru, servírují ho buď s hranolkami nebo salátem. A ještě jedna věc je v Mozaice úžasná. Jako jeden z mála podniků nabízí kromě obligátních nealko (cola, fanta, sprite) také domácí limonády - malinovou, citrónovou, zázvorovou. Mozaika je nekuřácká!

Sudička
V prvé řadě rezervace velmi nutná! Ale obsluha mě překvapila, když slíbili, že zavolají zpět během 15 minut, pokud pro nás najdou stůl, a opravdu se tak stalo. Miluji jejich Arabský vegoš (kuskus s lilkem a sýrem) a vzhledem k velikosti porce si zbytek nosím domů. Nabizejí také fondue a raclette.

Mamacoffee
Jedna z Mamacoffee kaváren byla nedávno otevřená na Jiřáku. Škoda, že až potom, co jsme se odstěhovali. Vždycky se tam těším, když jdu ráno na trh. Další Mamacoffee kavárnu jsem objevila v Krásovce.

Pho Vietnam
Vietnamské bistro na stojáka nabízí tradiční vietnamskou polévku Pho. Nemohu hodnotit, protože Pho nemám moc ráda, ale recenze a počet návštěvníků napovídá, že to bude dobré.

Manni
Pákistánská kuchyně na Seifertově. Už dlouho jsme tam nebyli, ale vždy jsme byli spokojení.

Kapybara
Milej bárek v Krásovce, ale strašně malinkej.

Cukrářství Viktoria
A pokud se Vám nechce péct a hledáte dobré dorty, dezerty a cukroví, tak doporučuji Viktorii ve Vlkovce. Není to obchod, ale výrobna. Mají Harlekýn a na svatbu nám upekli výborný dort přesně na přání.


Pokud jsem na něco zapomněla nebo máte další tip, tak sem s ním.

Jak zazdít firemní večírek

My už máme firemní vánoční večírek zdárně za sebou. A musím říct, že ne vždycky se zadaří. 

Důvody proč na takový firemní vánoční večírek vůbec jít:

- dobré jídlo - po několika zkušenostech jen jídlo

- alkohol zadarmo - ale samozřejmě vždy piji s Mírou, i když ten ne vždy dorazí

- pohovořit s kolegy a potkat i ty, které jsem vzhledem k velikosti firmy či případné několika měsíční absenci dlouho neviděla

- obléknout si šaty a zmalovat se jako plakát

- po x měsících příležitost vyrazit s Kocourem večer ven.

Naštěstí má pozice ve firmě není natolik důležitá, že by případná absence byla hodnocena jako polticky nevhodná, tudíž se mohu svobodně rozhodnout, zda jít či ne.

A jak to nakonec dopadlo?

Místem konání byl letos zvolen trendy klub v Holešovické tržnici, která je mimochodem dobré místo k natočení nějakého hororu. Na rozdíl od jiných kolegů jsme měli celkem štěstí a nemuseli jsme 25 minut čekat na dešti, abychom mohli vstoupit. Kabáty, bundy a svetry jsme odložili v šatně. Překvapilo mě s jakou pečlivostí slečna uvazovala šály a navlékala svetry na ramínko. 

Jak oceníme později u vchodu jsme dostali welcome drink (alkoholický něco jako Tequila Sunrise a nealkoholický jen Sunrise). Klub je vyhlášený svou asijskou kuchyní a tak se mi sbíhali sliny už několik týdnů dopředu. Improvizované stany nejmenované cateringové firmy před klubem jsem ignorovala. A to byla chyba. 

Nebyly žádné asijské pochoutky, ony totiž nebyly žádné pochoutky. Bylo to nejhorší jídlo jaké jsem kdy na večírku jedla. Jasně všichni šetříme a rozpočet na osobu není tak štědrý jako býval, ale i s málem se dá vystrojit hostina. Navíc umístit stoly s jídlem tam, kde je absolutní tma a nezajistit žádné osvětlení mi přijde jako celkem černý humor. Naštěstí zachraňoval kolega s baterkou případně displej mobilu. Jinak to bylo ve stylu něco si naber a až na světle možná zjistíš, co jíš.

Takže co byly ty chuťovky?

Předkrmy: 

salát z baby mozzarelly, cherry rajčátek a špenátu

tuňákový salát  se zelenými fazolkami

nakládané sledě v majonéze

další naložená rybka tentokrát v tomatové omáčce

roastbeef

šunka

čekankový salát

humus, který ovšem vydávali podle cedulky u jídla za baba ganuž - jasně protože cizrna a lilek jsou více méně zaměnitelné suroviny (pro nezasvěcené: humus je pasta z cizrny a baba ganuž je pyré z pečeného lilku)

Hlavní jídlo:

žralok ve smetanové omáčce s tagliatellemi (ale chutnalo to jako tofu)

mini kuřecí řízečky

vepřové na houbách s bram kaší

jakési nudle neidentifikovatelného tvaru a barvy - vypadalo to jak vytažené z močálu

Vrcholem byly dezerty:

výběr evropských sýrů - musím zapátrat jaké jiné než evropské sýry by to asi tak mohly být

štrůdl

mini brownies s vlašskými ořechy, které však podle oka moc čokolády neviděli

ovoce skládající se hlavně z toho bílého melouna, který v našem podnebném pásu nemá žádnou chuť

Nabízené dezerty nemohly uspokojit můj mlsný jazyk a tak jsem si myslela, že taková virgin pina colada by to mohla slušně nahradit. Po té, co jsme obešli několik barů v rámci klubu a zjistili, že u všech je fronta i na vodu asi tak  minimálněna půl hodiny, jsme se rozhodli, že to balíme a vyrazili jsme na drink jinam. 

S kolegy jsem si taky moc nepokecala vzhledem k hlasitosti hudby a v krku mě z toho přervávání bolelo ještě ráno. 

Co říct závěrem? Z výše uvedených důvodů jsem uspokojivě naplnila poslední dva jmenované a stálo to za to.

Lavička neřesti už není

Horká novinka!

Pokud jste se nebyli na Lavičku neřesti, o které jsem psala v září, podívat, tak máte smůlu. Nezmizela v rámci přípravy na zimu ani na popud pohoršených občanů, ale nové vedení Sazky celkem rozumně usoudilo, že firma potřebuje něco více než investice do umění (v případě výše zmiňovaného díla se mluví o pořizovací ceně v hodnotě 3 miliony Kč).

Lavička neřesti bude údajně na prodej. Tak schválně, kde se objeví?!

Dýně útočí

Dýně jsou všude, kam se podívám. V každém stánku se zeleninou na farmářském trhu se dá koupit minimálně Hokkaido. O vietnamských ovozelech ani nemluvím, tam se dala dýně pořídit dávno předtím, než nás zasáhlo letošní dýňové šílenství.
Je to trochu jako kdysi s cuketama, kdy se zahradnice předháněly, která vypěstuje větší bago a rvaly to do vsšch možných receptů. Ostatně co taky s cuketou, když nemá žádnou chuť. Mám však pocit, že dýně je oproti cuketě tak trochu za dámičku a navíc se nemusí jen jíst.
I já jsem loni vařila dýňovou polévku a letos se pustila i do sladkých variací a hodlám v tom i nadále pokračovat. (Můžu se i pochlubit na mém dalším blogu.)

A aby toho nebylo málo, zúčastnila jsem se vyřezávání dýní. Naverbovala jsem do toho Kocoura, který měl přinést zkušenosti nasbírané za oceánem. Ale ukázalo se, že tzv. pumpkin carving se účastnil jen jednou.
Přípravu jsem nepodcenila a už několik dní předem jsem s pomocí strýce Googla vymýšlela motivy, které vyřežu. Pouštět se hned napoprvé do jesuse nebo harry pottera mi připadalo celkem troufalé. Jistě to vyžaduje notnou dávku trpělivosti, kterou zrovna neoplývám. Motiv kočky mi přišel dost cool, ale jsi začátečník, opakovala jsem si.
Nakonec se mi podařily 4 více méně standardní dýňové obličeje. Příští rok zkusím tu kočku a za pár let, kdo ví...

V Karlíně

Když se řekne Karlín, vybavím si několik návštěv těsnopisného ústavu na Karlínském náměstí. V prváku na gymplu jsem se tam totiž přihlásila na kurs psaní na stroji. Vůbec netuším, co mě k tomuto rozhodnutí vedlo, nicméně ani s odstupem času to nemohu hodnotit jako mladickou nerozvážnost, ale spíš jako momentální pomatení smyslů. Už si nepamatuji, kolik lekcí jsem absolvovala, ale jediné, co zvládnu napsat všema deseti je sklad kajaků. Termín v běžném životě používaný asi jako logaritmické rovnice.

V roce 2002 se Českou republikou prohnala velká voda a právě Karlín byla v Praze jedna z nejvíce postižených čtvrtí. Hladina Vltavy dosahovala dost nepředstavitelné výše, jak dokládají tabulky na některých domech.

Každopádně po sobotní procházce mohu jen říci, že velká voda Karlínu určitě pomohla. Původní domy jsou již většinou opravené a co víc na Rohanském nábřeží se staví nová část města. Většinou se jedná o kancelářské budovy, ale stavi se i byty a hotel. 

Ve srovnání s řadou nově vzniklých kancelářských budov na okraji města mě ty karlínské nadchly. Mají nápad, vypadají moderně a upřímně by mi vůbec nevadilo pracovat v Amazon Court. 

Karlín nejsou jen novotou skvící se fasády obytných domů a slunce odrážející se ve skleněných modernách. Bývala to hlavně tovární čtvrť. Dnes se tovární prostory mění na galerie nebo přestavují na lofty. 

Ale stále je možné najít i temná zákoutí...

Součástá našeho průzkumu byly i restaurace a kavárny. A tak doporučuji Mlsnou kavku. je to vegetariánská restaurace, ale i mě milovníka řízků a steaků mile potěšila. Co se týká kaváren tak Můj šálek kávy je výborný podnik s naprosto úžasnou v Čechách ne vždy milou a ochotnou obsluhou.  Pošírované vejce Dijon nemělo chybu.

Hra stínů

Asi mi nikdo neuvěří,že jsem se líbala s medvědem,

tuleněm

a Ilusha dostal sladkou pusu od obřího papouška.

Guilty pleasure

Dneska jsem se dozvěděla, že já a můj bratr nejsme jediní „diváci“ primáckeho pořadu Prostřeno. Když říkám diváci, tak je to s největší možnou dávkou ironie. Je neuvěřitelné sledovat, co jsou lidé schopni  uvařit a veřejně prezentovat. Vždy je mi jen líto, že nemám ani špetku jejich sebevědomí.

Pepišmalipud

Za jedno z hlavních zvěrstev považuji pečení nejrůznějších řezů. Je to pravděpodobně nejrozšířenější druh moučníku, který se peče v českých kuchyních.  A korunu tomu nasazují naprosto úchylné jinotajné názvy. Ostatně nešvar také mnoha jídelních lístků v českých hospodách.  

Braillovo tajemství

Tento týden mě naprosto dostal „Pepišmalipud“. Upřímně by mě nikdy nenapadlo, že se pod tímto názvem skrývá pečený piškot s malinovým pudinkem. A napadlo by někoho, že pod názvem Braillovo tajemství se skrývají kiwi řezy?!  

Růžový zázrak

Když si pročítám recepty, tak je to na jedno kopyto. Hlavně nesmí chybět zakysaná smetana a pudink.  Někdo se aspoň nesnaží vymýšlet název a rovnou přizná barvu. Za to jiní mají s barvami trochu problém. Marně se ptám proč se něco na první pohled žlutého jmenuje růžový zázrak.

Macecha řezy

A všechny tyhle kulinářské poklady se zjevně dědí po generace. Proč by se to jinak jmenovalo Macecha řezy? Horší a trapnější by mohly být už jen tchýniny.

Romčin úžasný koláč

Další věc, která mi naprosto uniká, je to, proč lidé do názvu přidávají přídavná jména, která mají předjímat strávnikovy chutě. Romčin úžasný koláč je asi úžasný pro Romču, ale pochybuji, že pro někoho dalšího, zvlášť když na krém padnou dvě pomazánková másla. 

Eskymácké řezy

A eskymýcké řezy se to jemnuje proč? Protože do toho šoupneme dva balíčky kokosového pudinku? Ani jsem nevěděla, že i taková příchuť je k mání.

Z názvu piškotová mňaminka mám husí kůži. A navíc je to posypané grankem... Nebo co třeba Čoko-tvaro-meruňková mlska.

Piškotová mňaminka

Čoko-tvaro-meruňková mlska

Když tak na ty výtvory koukám, nejen že se mi nesbíhají sliny, ale nejsem ani schopná říct, co je co. 

Jo a rozepisovat se o řezech Míša považuji za kanibalismus...