Lavička neřesti už není

Horká novinka!

Pokud jste se nebyli na Lavičku neřesti, o které jsem psala v září, podívat, tak máte smůlu. Nezmizela v rámci přípravy na zimu ani na popud pohoršených občanů, ale nové vedení Sazky celkem rozumně usoudilo, že firma potřebuje něco více než investice do umění (v případě výše zmiňovaného díla se mluví o pořizovací ceně v hodnotě 3 miliony Kč).

Lavička neřesti bude údajně na prodej. Tak schválně, kde se objeví?!

Dýně útočí

Dýně jsou všude, kam se podívám. V každém stánku se zeleninou na farmářském trhu se dá koupit minimálně Hokkaido. O vietnamských ovozelech ani nemluvím, tam se dala dýně pořídit dávno předtím, než nás zasáhlo letošní dýňové šílenství.
Je to trochu jako kdysi s cuketama, kdy se zahradnice předháněly, která vypěstuje větší bago a rvaly to do vsšch možných receptů. Ostatně co taky s cuketou, když nemá žádnou chuť. Mám však pocit, že dýně je oproti cuketě tak trochu za dámičku a navíc se nemusí jen jíst.
I já jsem loni vařila dýňovou polévku a letos se pustila i do sladkých variací a hodlám v tom i nadále pokračovat. (Můžu se i pochlubit na mém dalším blogu.)

A aby toho nebylo málo, zúčastnila jsem se vyřezávání dýní. Naverbovala jsem do toho Kocoura, který měl přinést zkušenosti nasbírané za oceánem. Ale ukázalo se, že tzv. pumpkin carving se účastnil jen jednou.
Přípravu jsem nepodcenila a už několik dní předem jsem s pomocí strýce Googla vymýšlela motivy, které vyřežu. Pouštět se hned napoprvé do jesuse nebo harry pottera mi připadalo celkem troufalé. Jistě to vyžaduje notnou dávku trpělivosti, kterou zrovna neoplývám. Motiv kočky mi přišel dost cool, ale jsi začátečník, opakovala jsem si.
Nakonec se mi podařily 4 více méně standardní dýňové obličeje. Příští rok zkusím tu kočku a za pár let, kdo ví...

V Karlíně

Když se řekne Karlín, vybavím si několik návštěv těsnopisného ústavu na Karlínském náměstí. V prváku na gymplu jsem se tam totiž přihlásila na kurs psaní na stroji. Vůbec netuším, co mě k tomuto rozhodnutí vedlo, nicméně ani s odstupem času to nemohu hodnotit jako mladickou nerozvážnost, ale spíš jako momentální pomatení smyslů. Už si nepamatuji, kolik lekcí jsem absolvovala, ale jediné, co zvládnu napsat všema deseti je sklad kajaků. Termín v běžném životě používaný asi jako logaritmické rovnice.

V roce 2002 se Českou republikou prohnala velká voda a právě Karlín byla v Praze jedna z nejvíce postižených čtvrtí. Hladina Vltavy dosahovala dost nepředstavitelné výše, jak dokládají tabulky na některých domech.

Každopádně po sobotní procházce mohu jen říci, že velká voda Karlínu určitě pomohla. Původní domy jsou již většinou opravené a co víc na Rohanském nábřeží se staví nová část města. Většinou se jedná o kancelářské budovy, ale stavi se i byty a hotel. 

Ve srovnání s řadou nově vzniklých kancelářských budov na okraji města mě ty karlínské nadchly. Mají nápad, vypadají moderně a upřímně by mi vůbec nevadilo pracovat v Amazon Court. 

Karlín nejsou jen novotou skvící se fasády obytných domů a slunce odrážející se ve skleněných modernách. Bývala to hlavně tovární čtvrť. Dnes se tovární prostory mění na galerie nebo přestavují na lofty. 

Ale stále je možné najít i temná zákoutí...

Součástá našeho průzkumu byly i restaurace a kavárny. A tak doporučuji Mlsnou kavku. je to vegetariánská restaurace, ale i mě milovníka řízků a steaků mile potěšila. Co se týká kaváren tak Můj šálek kávy je výborný podnik s naprosto úžasnou v Čechách ne vždy milou a ochotnou obsluhou.  Pošírované vejce Dijon nemělo chybu.

Hra stínů

Asi mi nikdo neuvěří,že jsem se líbala s medvědem,

tuleněm

a Ilusha dostal sladkou pusu od obřího papouška.

Guilty pleasure

Dneska jsem se dozvěděla, že já a můj bratr nejsme jediní „diváci“ primáckeho pořadu Prostřeno. Když říkám diváci, tak je to s největší možnou dávkou ironie. Je neuvěřitelné sledovat, co jsou lidé schopni  uvařit a veřejně prezentovat. Vždy je mi jen líto, že nemám ani špetku jejich sebevědomí.

Pepišmalipud

Za jedno z hlavních zvěrstev považuji pečení nejrůznějších řezů. Je to pravděpodobně nejrozšířenější druh moučníku, který se peče v českých kuchyních.  A korunu tomu nasazují naprosto úchylné jinotajné názvy. Ostatně nešvar také mnoha jídelních lístků v českých hospodách.  

Braillovo tajemství

Tento týden mě naprosto dostal „Pepišmalipud“. Upřímně by mě nikdy nenapadlo, že se pod tímto názvem skrývá pečený piškot s malinovým pudinkem. A napadlo by někoho, že pod názvem Braillovo tajemství se skrývají kiwi řezy?!  

Růžový zázrak

Když si pročítám recepty, tak je to na jedno kopyto. Hlavně nesmí chybět zakysaná smetana a pudink.  Někdo se aspoň nesnaží vymýšlet název a rovnou přizná barvu. Za to jiní mají s barvami trochu problém. Marně se ptám proč se něco na první pohled žlutého jmenuje růžový zázrak.

Macecha řezy

A všechny tyhle kulinářské poklady se zjevně dědí po generace. Proč by se to jinak jmenovalo Macecha řezy? Horší a trapnější by mohly být už jen tchýniny.

Romčin úžasný koláč

Další věc, která mi naprosto uniká, je to, proč lidé do názvu přidávají přídavná jména, která mají předjímat strávnikovy chutě. Romčin úžasný koláč je asi úžasný pro Romču, ale pochybuji, že pro někoho dalšího, zvlášť když na krém padnou dvě pomazánková másla. 

Eskymácké řezy

A eskymýcké řezy se to jemnuje proč? Protože do toho šoupneme dva balíčky kokosového pudinku? Ani jsem nevěděla, že i taková příchuť je k mání.

Z názvu piškotová mňaminka mám husí kůži. A navíc je to posypané grankem... Nebo co třeba Čoko-tvaro-meruňková mlska.

Piškotová mňaminka

Čoko-tvaro-meruňková mlska

Když tak na ty výtvory koukám, nejen že se mi nesbíhají sliny, ale nejsem ani schopná říct, co je co. 

Jo a rozepisovat se o řezech Míša považuji za kanibalismus...

Lavička neřesti (The bench of vices)

Když jsme poprvé projížděli kolem centrály Sazky, periférním viděním jsem zahlédla před hlavním vchodem sochu. Něco mě na ní upoutalo a tak jsem se při další cestě na ni zaměřila. Muž na lavičce a před ním klečící dívka. Vypadá to jako „blowjob“, pomyslela jsem si. Ale ne, přeci nedá někdo před Sazku takovou sochu. Mám představu z dětství, že Sazka je úzce spjatá se světem sportu, kdy se sází na výsledky zápasů, a tak jsem podvědomě očekávala, že před budovou bude socha se sportem nějak související. Asi něco jako basketbalista před basketbalovou halou v parku Folimanka, kam jsme jako děti chodili.

Při další cestě jsem na to upozornila manžela a ten potvrdil, že to opravdu vypadá jako „blowjob“. A tak už byl jen krok k tomu, že při nejbližší vhodné příležitosti tam zastavíme, sochu obhlédneme a vše zdokumentujeme. A tak se v sobotu stalo. Jen co jsem vyskočila z auta a udělala pár snímků, vyběhl vrátný s tím, ať okamžitě odjedeme, že před budovou se nesmí parkovat.

Jasně hned odjedeme, jen nás zaujala tahle socha. A nevíte prosím, kdo je autor. Zjihl a hrdě ukazoval na zlatou destičku na budově s vyrytým názvem díla a jménem autora. „Lavička neřesti“, no tak to můj původní názor, co socha představuje, nebyl tak úplně mimo. I když při bližším ohledání stále nabízí prostor pro vlastní představivost...

Autorkou je Lea Vivot. Původem z Československa, dnes v Kanadě žijící sochařka. Většina jejich soch je umístěna v Kanadě a žádná není tak odvážná jako ta před Sazkou!

Kde jsme asi tenkrát seděli

Nedělní odpoledne jsem strávila jako divák fotbalového turnaje na stadionu Strahov. Stadion ve mně nevyvolává vzpomínky na spartakiádu a to z jednoho prostého důvodu - nikdy jsem se spartakiády neúčastnila. Jediná šance byla v roce 1985, ale škola, kterou jsem v té době navštěvovala, se do nácviku nezapojila. Pamatuji si, že kamarádka, která chodila do jiné školy, měla doma modrobílou polystyrenovou kostku zabalenou v igelitu - rekvizitu pro nácvik prvňáků. Ale to, zda se ona nakonec proběhla po stadionu, už si nepamatuji.

Já mám stadion Strahov spojený s daleko příjemnějšími davovými akcemi a to rockovými koncerty. V roce 1994 jsem poprvé slyšela na Strahově Pink Floyd. Neviděla, protože cena lístků byla tenkrát nad moje gymnaziální finanční možnosti. Takže jsme stáli v davu před jednou z mnoha vstupních bran. V roce 1995 jsem poprvé viděla a slyšela Rolling Stones spolu s tátou a bráchou, kterému tenkrát bylo 11 let.

A včera jsem tam stála znovu po 16 letech a snažila si tipnout, kde jsme asi tenkrát seděli. Strahovský stadion je největší stadion na světě. Původně dřevěný stadion byl postaven v roce 1926 pro účely Všesokolského sletu. V průběhu 30. let byl modernizován. V letech 1947, 1948 a 1975 docházelo k další modernizaci stadionu, který tak získal současnou podobu. Stadion má rozlohu 62 876 m² (310,5 x 202,5 m) s celkovou kapacitou více než 250 000. 

V roce 1985 se konala poslední spartakiáda. V roce 1994 se na stadionu konal Všesokolský slet a stadion se tak naposledy vrátil k původnímu účelu. 90. léta byla ve znamení koncertů s návštěvností překračující někdy i 100 000. 

Ale co dál?! Stadion chátrá, ochozy jsou zavřené. AC Sparta stadion částečně zrekonstruovala a vybudovala na ploše tréninkové centrum s několika fotbalovými hřišti. Otázkou zůstává, k jakým účelům bude stadion sloužit dál...

A ještě na jednu věc jsem si na Strahově vzpomněla. Na místě stadionu stával lom, kde byl v románu Franze Kafky Proces, popraven K.