Chcete si koupit Říp?

Ne, to není legrace. Někdy mě baví, jak ty blbiny, o kterých tu píšu, mají občas celkem zajímavé pokračování. Naposledy to byla lavička neřesti před Sazkou. Kde je jí teď asi konec?!

Nedávno jsem psala o bájné hoře Říp, kterou jsme se kochali cestou na sever. A dneska si přečtu, že Říp je na prodej. Pozemky pod horou patří rodině Lobkowiczů, tedy roudnické větvi. Ano, to jsou ti, co vlastní zámek Nelahozeves, zámek v Roudnici, hrad Střekov a také Lobkowiczký palác v Praze. 

Lobkowiczové mají zájem horu prodat a stát nebo Ústecký kraj, na jehož území Říp stojí, mají zájem horu vlastnit. Ale je to byznys a zadarmo ani kuře nehrabe. Prodejní cena je údajně 23 milionů korun, ale stát nebo Ústecký kraj by si tu horu jako pronajmuli za symbolickou korunu. Cha cha - to já taky!

Tak uvidíme, komu bude Říp říkat pane...

Vila Tugenhadt

Vila Tugendhat patří mezi mé nejoblíbenější stavby. Navštívila jsem ji kdysi dávno v minulém životě a byla to láska na první pohled. A tak jsem se nemohla dočkat až skončí rekonstrukce a my se s Kocourem vypravíme do Šalingradu obdivovat čistý funkcionalismus. Navíc díky rodinné návštěvě z Velkých Peřejí spojíme příjemné s užitečným a uděláme si family trip.

Lístky jsem koupila s několika měsíčním předstihem, vlastně hned jak se začaly prodávat. Samozřejmě na nejdelší možnou prohlídku - tedy 90 minut, což zahrnuje technické zázmí vily. Vzhledem k faktu, že se u této stavby objevují na tehdejší dobu ojedinělé technické postupy a detaily, považuji za must. 

4. května nastal den D. Těšila jsem se jak malé dítě. Z Prahy jsme vyrazili s lehkým zpožděním, na kraji Šalingradu zhltli Mekáče - hlavně Mourek se napapal (jasně, že ne Mekáče). Ručičky na hodinkách (které už nějaký pátek nenosím), takže hodiny na palubní desce, popř. na mobilu ukazovali 13:40. Prohlídka začínala ve 14:00. Jako navigátor jsem se vůbec neosvědčila. Když už bylo 13:55 propadla jsem zoufalství a smířila se s faktem, že vilu uvidím někdy jindy. Nevím, jak to Kocour dokázal, ale ve 13:59 jsme stáli před vilou. Ještě super rychle přebalit Mourka a hurá na prohlídku.

Nenechte se zmást informací o nemožnosti parkování na webu v blízkosti vily. Místo na parkování najdete před vilou nebo v blízkém okolí. Pokud nepřijedete karosou nebo kolonou 10 aut. V Šalingradu nemají modré čáry, takže se parkuje jedna radost.

Prohlídka trvala slibovaných 90 minut. Znalost angličtiny průvodce byla OK. Jen to celé bylo trochu fádní a všechny poskytnuté informace se dají najít na webu. Škoda, lepší by bylo něco trochu zábavnějšího, interaktivnějšího, větší komunikace s lidmi. Mě by takový průvodcování bavilo:-)

Obyvatelé Vily Tugendaht

Greta a Fritz Tugendhatovi požádali Ludwiga Miese van der Rohe o projektování rodinného domu na pozemku v Brně Černých Polích, který Greta dostala od svého otce. V září 1928 přijel Miese van der Rohe do Brna, prohlédl si pozemek a zakázku přijal. Stavbu prováděla brněnská stavební firma Artura a Mořice Eislerových. Začali v létě 1929 a po 14 měsících byla stavba dokončena a manželé Tugendhatovy se nastěhovali v prosinci 1930. V domě však žili jen 8 let a v roce 1938 spolu s dcerou Hanou (Gretina dcera z prvního manželství) a syny Hubertem a Ernestem odjeli do Švýcarska a v lednu 1941 do Venezuely, kde se jim narodily dvě dcery Ruth a Marie-Daniela. V roce 1950 se rodina vrátila do Švýcarska, kde v roce 1958 zemřel Fritz Tugendhat. A tak se v listopadu 1967 do Brna vrátila jen Greta spolu s dcerou Marií-Danielou ale jen na krátkou návštěvu, v průběhu které měla šanci podívat se znovu do vily.
Údajně kvůli časové a finanční náročnosti nepožádali potomci manželů Tugendatových o restituci vily. Tudíž zůstává ve valstnictví města Brna. Od roku 2001 je vila Tugendhat zapsána na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

Historie Vily Tugendhat

V květnu 1938 odjela z Československa Greta s dětmi a o něco později i její manžel, který připravoval ke stěhování osobní věci a některé kusy nábytku. Na počátku října 1939 zkonfiskovalo vilu Gestapo. V průběhu války se z vily ztratila zaoblená příčka z makassarského ebenu oddělující jídelní stůl od zbytku hlavní obývací části.
Na konci války ničení vily dokonal jezdecký oddíl maršála Malinovského, který ustájil koně v hlavní obývací části a kromě onyxové stěny a vestavěné knihovny podle svědků nezůstalo ve vile nic z původního vybavení.
5 let po válce sloužila vila jako soukromá tanenční škola a na konci roku 1950 se proměnila ve středisko  pro děti s vadami páteře.
Na konci 70. let 20. století probíhali diskuse o rekonstrukci vily do původního stavu, ale s nastupující normalizací nemohla být o nějaké obnově vily řeč.
Na začátku 80. let přešla vily do majetku města Brna a proběhla čtyřletá rekonstrukce. Vila měla sloužit k reprezentci města a pro občasné ubytování hostů. Řada původních prvků byla však odstraněna a nahrazena dostupnými materiály.
Poslední a celkem zdařilou rekonstrukcí prošla vila v minulých dvou letech. I když ne úplně perfetkní. Například z důvodu vybouleného lina v hlavní obývací místnosti se vila na několik dní uzavře, aby byly provedeny opravy. Každopádně se během této rekonstrukce vrátila do vily původní makasarová zaoblená příčka, která se náhodně našla jako obložení menzy právnické fakulty v Brně. Během druhé světové války, zde totiž sídlilo Gestapo a stěnu si z vily přestěhovali do gestapáckého klubu.

Cena Vily Tugendhat

Původní stavbu financoval otec Grety Tugendhatové a celková cena stavby, vybavení a zahrady byla 5 000 000 Kčs. Za tuto cenu  se údajně dalo postavit 30 běžných rodinných domů. Jen pořízení onyxové stěny vyšlo na 200 000 Kčs. Celkové náklady poslední rekonstrukce byly více než 173 000 000 Kč.

A co že je na Vile Tugendhat tak unikátní, úžasné a neopakovatelné?

Do vily se vstupuje z ulice a v tomto horním patře se nacházejí ložnice rodičů a dětí. Na tehdejší dobu velmi netypické umístit hlavní obývací prostor do nižšího patra, t.j. přízemí.

V suterénu se pak nachází technické zázemí vily. Včetně důmyslného mechanismu na stahování čelních okenních tabulí v hlavní obývací části, klimatizace, fotokomory nebo tzv. molová komora, kam se po zimě ukládaly kožichy.

Celá stavba je nesena železnými sloupy křížového profilu, které mají v obytném prostoru chromový kryt, ale procházejí celým domem.

V obývací části se nachází onyxová stěna pocházející z pohoří Atlas v Maroku. Stěna propouští sluneční paprsky a tak se během dne mění její barva.

Unikátní jsou také jednotlivé kusy především sedacího nábytku, které navrhl Ludwig Miese van der Rohe. Před mléčnou osvětlenou stěnou jsou židle Brno z trubkové oceli potažené bílým pergamenem. Stejné židle se nacházejí i kolem jídelního stolu. Lehátko s rubínově červeným potahem, ve kterém by se to četlo a nebo jen koukalo ven do zahrady. Červený taburet Barcelona, který je umístěn v jedné z ložnic v horním patře. A konečně před onyxovou stěnou tři křesla Tugendhat potažená stříbrošedou látkou a tři křesla a taburet Barcelona ve smaragdově zelené kůži a stejnojmenný sklěněný stolek.

Veškerý sedací nábytek vyrábí firma Knoll a je možné ho zakoupit v různých barevných variantách. Cena křesla Tugendhat je 3200 USD, křeslo Barcelona stojí 7500 USD, taburet 3500 USD a nejlevnější verze židle Brno přijde na necelé 2000 USD.

Pokud jste ve vile Tugendhat ještě nebyli nebo se chcete dozvědět víc, tak skoukněte dokument Rudolfa Chudoby Osud jménem Tugendhat. Kromě historie vily, jsou zde záběry z nedávné rekonstrukce a dokonce hovoří dvě dcery manželů Tugendhatových (ty dvě, co se narodily až poté, co rodina vilu opustila). 

Krabice od bot

V souvislosti s dnešní zprávou dne, mi vrtá hlavou celá řada otázek:

1. Od jakých bot byla krabice, ve které nosil Dr. Rath 7 megáčů?

2. Panské nebo dámské? 

3. Byly to boty od Bati?

4. Měl boty z krabice na noze?

5. Krabice s víkem, které je zvlášť nebo to které je součástí krabice? 

6. Vejde se vůbec 7 mega do krabice od bot?

Bohužel není možné provést pokus. Nikdy v životě jsem 7 mega neviděla a neuvidím.

7. Do jaké krabice od bot bych tolik peněz dala já?

8. Použila bych vůbec krabici od bot nebo spíš igelitku? 

9. Nesnáším promenádovat se s igelitkou v ruce, takže nejspíš papírová taška nebo šusťáková na nákup?

Poslední otázkou zůstává, zda bude vůbec potrestán.

Každopádně mě pobavil titulek z Blesku. Rath byl zatčen! Může být lepší zpráva dne?

Non-alcoholic beer tasting

Již delší dobu jsme celkem pravidelní konzumenti nealkoholických piv. Nabídka na trhu se rozrůstá a tak nás to přivedlo k myšlence uspořádat takový domácí beer tasting.

Zpočátku nebylo snadné dohodnout se na kritériích hodnocení a zejména otázka komplexnosti přinesla řadu divokých diskusí. Ale nějak jsme se dohodli a tak večer usedáme ke sklenici moku a testujeme.

Kritéria jsou následující:
pěna - hodnotíme konzistenci a chuť
barva - výchozí barvou je pivní hnědá alias zlatavý mok
chuť - hodnotíme chuť prvního loku a to jak se chuť dále rozvíjí
osvěžení - hodnotíme do jaké míry je daný mok osvěžující a splňuje tedy více méně jednu ze základních funkcí a to zahnat žízeň

Do testovacího kola byly nominováni tito borci:
Svijany, Platan, Lobkowicz, Birell polotmavý, Birell světlý, Budweiser Budvar, Staropramen, Sprintér, Stella Artois, Fríí a Bertold.



SVIJANSKÝ VOZKA 
pivovar: Svijany
pěna: slabá a má podivnou chcankovitou chuť
barva: žádná oslňující pivní hněď, ale celkem ujde
chuť: první lok je vodový a poté lehce zhořkne
osvěžení: celkem osvěžující
Celkové hodnocení: chutná jako alko Svijany, jen je více vodové


PLATAN NEALKO
pivovar: Platan 
pěna: silná s hořkou chutí
barva: pěkně zlatavý mok
chuť: první lok vyvolal nadšení. Zpočátku sladká chuť přechází do hořka, ale zanechává hořkosladkou chuť.
osvěžení: osvěžující
Celkové hodnocení: je to náš favorit, prostě to chutná jako pívo!






LOBKOWICZ PREMIUM NEALKO
pivovar: Lobkowicz (ale vyrábí se v Protivíně, takže u Platana)
pěna: celkem slabá
barva: tmavě zlatá
chuť: první lok je vodový a poté chuť poměrně hořká
osvěžení: nepříliš osvěžující díky přílišné hořkosti




BIRELL POLOTMAVÝ 
pivovar: Pilsner Urquell
pěna: celkem silná, ale není jí moc. Zpočátku sladká poté hořkne.
barva: hodně rumu s trochou koly
chuť: první lok je sladký, chuť dál ještě sládne a v krku zlehka zhořkne
osvěžení: osvěžující pokud máte rádi polotmavé




 


BIRELL SVĚTLÝ 
pivovar: Pilsner Urquell
pěna: nadýchaná s nahořklou chutí
barva: pivní žluť
chuť: sladká chuť zůstává od prvníh loku
osvěžení: díky sladké chuti méně osvěžující




BUDWEISER BUDVAR
pivovar: Budějovický Budvar
pěna: velmi slabá s pachutí mýdla
barva: velmi světlá
chuť: první lok je vodový, poté lehce zhořkne, ale celkově je chuť velmi vodová.
osvěžení: nepříliš osvěžující

STAROPRAMEN 
pivovar: Staropramen
pěna: silná a hořká
barva: pěkně zlatavá
chuť: zpočátku vůbec není hořký, až po dalších locí lehce zhořkne
osvěžení: chybí pivní chuťa proto není příliš osvěžující




SPRINTÉR 
pivovar: Primátor
pěna: silná a velmi hořká
chuť: první lok je hořký a hořkost přetrvává, chutná jako levné pivo, což také je, ale stále jako pivo
osvěžení: pokud nevadí silná hořkost, tak je celkem osvěžující










STELLA ARTOIS 
pivovar: Staropramen
pěna: silná a sladká
chuť: sladká, sladká, sladká...kde je hořkost, co dělá pivo pivem
osvěžení: o osvěžení nemůže být řeč
Celkové hodnocení: nebylo možné ani dopít...

FRÍÍ

pivovar: Heineken v Krušovicích
pěna: celkem silná ale nepříliš chutná
chuť: velmi vodová, minimální stopa hořkosti
osvěžení: druhý lok byl již o něcochutnější a tak se dostavilo i určité osvěžení










BERTOLD 

pivovar: K Brewery Trade pro Ahold (ale je to jednoduše Protivín)
pěna: celkem silná a hořká
chuť: pro někoho hořká pro jiného sladká
osvěžení: celkem osvěžující a dobré pivo na to, že se jedná o "no name"



Jasným vítězem se stal Platan. Jen škoda, že ho asi nikde kromě hospod v Protivíně netočí, ale lahváč se splašit dá. Naopak naprostý propadák byla Stella Artois. Reklamy mají sice docela hezký, ale těch se člověk jaksi nenapije. Nejvíce konzumován byl polotmavý Birell, což však neovlivnilo naše subjektivní hodnocení.


Nebyla nominována všechna nealka na trhu, ale období jejich pravidelného požívání se nachýlilo ke konci. Tak snad zase někdy příště...

A pokud vám to nestačilo nebo jste nenašli svého koně, tak tady je toho více.

Jaro

Medvědí česnek

A už je tu sezóna medvědího česneku. Je to další trendy věc, která se znovu objevuje v kuchyni. Podobně jako dýně na podzim, teď na jaře se to hemží články a recepisy na to, jak využít medvědí česnek. Pokud jste o něm nikdy neslyšeli, nejste jediní. Poprvé jsem název medvědí česnek začala registrovat loni. Letos jsem se rozhodla prozkoumat ho blíže a zkusit z něj i kuchtit.

Medvědí česnek je rostlina z čeledi česnekovitých.Roste v lužních a listnatých lesích, kolem potoků, zkrátka všude tam, kde je vlhko. No a všude právě moc ne. V Praze údajně v Šárce a kolem Hladové zdi (to je ten kousek zdi na Újezdě vedoucí nahoru na Petřín). Kdo by to v Praze trhal, pochcané od psů.

Sbírají se listy, nať i cibule a používají se v lidovém léčitelství při nachlazení, pro snížení krevního tlaku a nebo v kuchyni.

A proč vlastně medvědí?

Latinsky je medvědí česnek allium ursinum. Allium je česnek a ursus medvěd. Anglicky se nazývá ramsons nebo také divoký česnek či medvědí pórek. Medvědům totiž chutnají cibule, které vyhrabávají ze země a nejen jim ale také divokým prasatům. No prostě gurmáni.

V pátek jsem na Jiřáku nakoupila dvě hrsti listů medvědího česneku a začala hloubat co s nimi. Nakonec část skončila v útrobách pečeného sivena. Také jsem udělala polévku a místo špenátu přidala k bramborovým nokům a nakonec ještě pesto z medvědího česneku a rukoly. Je to celkem parádní věc, chutná to jako česnek, akorát že se s tím nemusíte loupat a mačkat. Ale musím říct, že v letošním roce mám medvědího česneku dost!

V oblacích

Stála tam, už když jsem chodila do školy, jakpak by ne, když se začala stavět už v roce 1983. Ještě dlouho potom, co jsem dala sbohem celé řadě vzdělávacích institucí, vypadala stejně jako tentkát, když mi bylo deset let. A stojí tam i dnes, jen za poslední dva roky se změnila.

Původně to mělo být sídlo Československého rozhlasu. A na co by asi tak Československý rozhlas potřeboval tak velké sídlo? Na nic samozřejmě a tak budovu koupil developer, po 25 letech ji dobudoval, pojmenoval a nabídl firmám k pronájmu.

City Tower měří 109 metrů, má 27 nadzemních podlaží a 3 podzemní. Je to nejvyšší budova v České republice!

A já tam včera byla až ve 25. patře. Na recepci podle toho do jaké firmy jdete, vám prozradí celkem zásadní informaci. Který blok z celkem 18 výtahů použít a do jakého patra vyjet. A vy pak už jenom před výtahy např. A, B, C, D namačkáte na displeji 25 a ten vám na oplátku prozradí, do kterého z výtahu nastoupit, abyste se dostali tam, kam chcete. Stejný systém mají i v Toweru alias sídle Deutche Post DHL v Bonnu, kde navíc, pokud chcete do nejvyšších pater, musíte přestupovat. Ale o tom třeba někdy jindy.

Výhled je do širokého kraje a přemýšlím, zda by se ho člověk někdy nabažil...